O malých školách

O malých školách  

Existence školy na vsi zvyšuje její prestiž. Starostové si svých škol většinou hledí a pyšní se jimi. Do budoucnosti „svých" dětí jsou ochotni investovat nemalé prostředky. Důkazem toho je naše nádherná škola. Přijďte se sami přesvědčit. Každý, kdo naši školu navštíví, je okouzlen její atmosférou a překvapen moderním vybavením.

Škola k obci prostě patří. Odnepaměti je její součástí. Stejně jako kostel, pošta, obchod nebo hospoda. Učitel Zemánek v roce 1938 Napsal: „Málotřídní škola bývá v obci jediným neutrálním místem, kde se soustřeďuje duchovní život. Jinak to bývá hospoda a na větší neštěstí dvě hospody."

 

Výhoda malé školy  

Já sama pocházím z malé vesničky, kam jsem i chodila do školy. Byla to dokonce jednotřídka, pět ročníků v jedné třídě. Nikdy jsem to nevnímala jako handicap. Při přechodu do velké školy jsem neměla žádné problémy, naopak jsem byla samostatnější, více ukázněná, měla jsem pevnější znalosti. Bez problémů jsem zvládla gymnázium i vysokou školu.


Málotřídka lépe připraví na život:

Děti totiž pracují ve skupinkách, jsou nuceny navzájem si pomáhat a zároveň se více spoléhat samy na sebe. Učitel se vždy věnuje jen jedné skupince dětí a ostatní musí pracovat samostatně. Každé dítě se časem naučí soustředit se jen na svou práci, podat co nejlepší výkon aniž by ho k tomu někdo vybízel a stále jej kontroloval.


Každý podle svých sil a schopností:

Málotřídka funguje podobně jako rodina. Potlačuje se nezdravá soutěživost a řevnivost. Každý soupeří jen sám se sebou. Bez vzájemné spolupráce každého s každým by vyučovat ve spojených ročnících ani nešlo.

Bez atmosféry sounáležitosti a tolerance nemůže málotřídní škola vůbec fungovat. Jak jsem již výše uvedla, učitel pracuje vždy jen s jednou skupinou dětí, ostatní skupiny pracují zatím samostatně. Přitom naprosto samozřejmě podle potřeby pomáhají starší děti mladším, bystřejší pomalejším a navíc pracují tak, aby se vzájemně nerušily. Takové prostředí je vhodné pro integraci dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, dětí, které mívají problémy se socializací a v běžných třídách se často stávají oběťmi šikany. Což bývají mj. i děti mimořádně nadané, které se svým nadáním odlišují od průměru.

Okamžitá zpětná vazba:

Při probírání nového učiva, např. gramatického jevu, má učitel vzhledem k malému počtu dětí v ročníku možnost okamžitě učivo procvičit a přesvědčit se, zda danému jevu všichni žáci dobře rozumí, případně zjistit kde, v čem a u koho jsou jaké problémy a na vzniklou situaci okamžitě reagovat.


Rozvoj komunikačních dovedností:

Je prokázáno, že v málotřídkách mluví děti častěji a déle než na školách plnotřídních, kde je více žáků v ročníku. Komunikace mezi dětmi a dospělými bývá přirozená a otevřená, všichni se na škole mezi sebou znají, na většině škol vládne příjemná rodinná atmosféra. Práce na málotřídní škole v sobě zahrnuje mnoho prvků alternativní pedagogiky, která je zaměřená na celkový rozvoj dítěte a oboustrannou komunikaci mezi učitelem a žákem, a z toho důvodu může být pro rozvoj dětí přínosná.


Lepší adaptace na školu:

Budova školy je malá a přehledná, prvňáček se v ní rychle a snadno orientuje, nemá strach se po škole samostatně pohybovat. Dítě se v krátké době seznámí se všemi spolužáky, pedagogy i provozními zaměstnanci. Starší spolužáci bývají k mladším tolerantní, věkově smíšené skupiny jsou na málotřídkách samozřejmé a přirozené. Tam, kde je součástí venkovské školy i škola mateřská, je přechod do první třídy zcela bezproblémový, neboť se prvňáčci se svými spolužáky i vyučujícími znají už před vstupem do základní školy. Snad nejlépe jasně a stručně to vyjádřil pan profesor Matějček „Co potřebuje malé dítě? Mnoho věcí, ale ze všeho snad nejvíce jistotu ve vztazích ke svým lidem."


Nebude nadanému dítěti chybět konkurence?


Zvládne přechod na velkou školu?


Žijeme ve světě ostrých loktů a někdy máme pocit, že slušné chování se už tak nějak nenosí.
Konzumní společnost, kde se vše točí kolem výkonů a peněz. Ale je to ten správný svět pro naše malé děti? Ve škole rodinného typu se dítě cítí dobře a bezpečně. Tak jako v rodině se setkává s dětmi různého věku. Naučí se, že mladším a slabším se má pomáhat. Snaží se dotahovat na ty starší. Pozná, že slušnost a poctivost se vyplácejí. Když odchází na konci páté třídy do města, je už mnohem starší a odolnější než v šesti letech na začátku první třídy. S novým prostředím se mnohem lépe vyrovnává.


Všichni se spolu znají, učitelé, děti i rodiče se na vsi denně potkávají, nikdo se necítí ztracený a sám. Lidé mají k sobě prostě blíž. Proto je na malé škole i méně problémů. Děti jsou všude stejné. Ale na malé škole se vše řeší hned, všechno je tak nějak víc vidět a tím se předchází větším výchovným problémům.


V roce 2004 se Kateřina Trnková zabývala problematikou vztahů mezi učiteli a rodiči na málotřídních školách ve srovnání se školami velkými plně organizovanými. Zjistila, že je málotřídní škola daleko více otevřená veřejnosti, rodiče jsou zvyklí s učiteli mluvit i mimo schůzky a nebojí se sdělit učiteli svůj názor.


Chceme vychovávat nové občany: Pokud dítě projde obecní školou, najde si tam i kamarády, je zvyklé odmala se podílet na životě svého rodiště. Až vyroste, bude se aktivně podílet na dění v obci. Pokud bude dojíždět do městské školy, nezíská k obci žádný vztah, bude se realizovat jinde. Skutečně žít bude ve městě, na vesnici bude jezdit jen přespávat. V některých případech to tak sice být nemusí, ale je to jev poměrně častý.

Nevýhoda malé školy  

Malé školy jsou především neekonomické. Náklady na vybavení a provoz budovy jsou značně vysoké, a pokud do školy dochází málo dětí, je jejich vzdělání velice drahé. Jde však do jisté míry o to, jak se na věc pohlíží. Na malých školách není mnoho prostoru pro plýtvání. Opuštěná školní budova by navíc chátrala a musela by se beztak nějak udržovat. Rodičům odpadají náklady na dojíždění dětí jinam a obavy o jejich bezpečí. Pro venkovské školy navíc hovoří i nárůst sociálně patologických jevů na anonymních sídlištních školách. Už za Rakouska-Uherska se říkalo, že „dobrá škola ušetří státu za kriminál a chudobinec".


Je prokázáno, že je pro učitele didakticky velmi namáhavé vyučovat více jak dvě skupiny žáků najednou. Co je však nevýhodné pro učitele, je naopak výhodné pro děti – viz. výhody málotřídních škol.


Dalším problémem je nedostatečná příprava učitelů na výuku v těchto školách na pedagogických fakultách. Pokud si však ředitel vybere k sobě dostatečně tvořivé a organizačně schopné učitele, vše funguje perfektně.


Ještě před několika lety byl problém získat na vesnici kvalitního kvalifikovaného učitele. Dnes je vše úplně jinak. Učitelé vidí výhodu především v přátelské atmosféře a nižším počtu žáků v ročnících.  


Na závěr bych chtěla říci, že neexistují žádné seriozní výzkumy, které by potvrdily, že žáci málotřídek dosahují ve vzdělání horší výsledky, jak to bývá veřejnosti leckdy předkládáno. Naopak, absolventi málotřídek jsou samostatní, tvořiví a mají dobré a pevné základy.


autor: Mgr. Světlana Vacková

 

Z historie málotřídních škol

Venkovská škola málotřídní má v historii českého školství veliký význam, představuje hodnotu naší národní identity. Na venkově totiž až do počátku 20. století žila převážná většina obyvatelstva. A bylo to obyvatelstvo české, zatímco ve městech se silně uplatňoval německý vliv.
Málotřídky byly tedy školami skutečně národními v pravém smyslu tohoto slova a stávaly se pro venkovské obyvatelstvo nejen zdrojem vzdělání, ale i centrem kultury a osvěty. Sehrály důležitou úlohu především v době národního obrození jako skutečné národní buditelky.
Pojem „Málotřídní škola" byl zaveden roku 1933. Tento název přísluší školám, kde se vyučuje v odděleních nebo bězích. Obecně platí, že za málotřídní školu lze označit takovou školu, kde se v jedné nebo více třídách vyučují skupiny žáků různého věku.


Před druhou světovou válkou se elementární školství příliš nelišilo od systému za Rakouska-Uherska. Vybavenost venkovských škol byla naprosto nedostatečná, hygienické podmínky katastrofální. Učitelem býval leckde vysloužilý desátník bez potřebné kvalifikace. Starší děti docházely do školy často jen v zimním období, mimo zimu musely vypomáhat v hospodářství. Povinná školní docházka trvala osm let a většina venkovských dětí ji plnila na málotřídní škole. Po ukončení pátého ročníku docházely děti na tzv. opakovací hodiny. Pro málotřídky platily jiné, redukované učební osnovy. Cílem bylo zvládnutí pouhých základů.


Za první republiky sice došlo k několika pozitivním změnám, ale i tak na tom byly venkovské školy v porovnání se školami měšťanskými nesrovnatelně hůře. Především se snížil počet žáků z původních 80 na 60. V roce 1936 byly zřízeny tzv. újezdní školy měšťanské, které byly dostupné i venkovským dětem. To znamenalo velkou úlevu pro vesnické málotřídky, neboť se v nich znatelně snížil počet žáků.

Po skončení druhé světové války byla pro děti ve věku 11 až 15 let ustavena povinnost navštěvovat školu měšťanskou. Tím byly zrušeny osmileté obecné školy. V roce 1948 vyšel školský zákon, který zřídil jednotnou školu. Její součást byla škola národní pro děti ve věku 6 až 11 let a škola střední pro děti ve věku 11 až 15 let. Délka školní docházky byla stanovena na devět let. Školský zákon stanovil maximální počet dětí ve třídě na 40, v první třídě na 30.


Pro školy málotřídní tedy začaly platit stejné osnovy jako pro školy plně organizované. Pojem málotřídní škola byl z osnov pro národní školy vypuštěn a nahrazen termínem škola s menším počtem tříd, který měl naznačovat, že se jedná o rovnocennou základní školu.


Jednotné osnovy nejvíce zatížily učitele škol jednotřídních. Kladly na ně nepřiměřené nároky a vedly k jejich velkému vyčerpání. Vždyť už před zavedením jednotných osnov byla práce učitele na jednotřídce značně namáhavá. Když ve své knize Praxe na škole málotřídní vydané roku 1946 učitel Horák napsal, že na jednotřídní škole lze dosáhnout stejných výsledků jako na škole plně organizované, avšak za cenu podstatného zkrácení učitelova života, zřejmě přesně věděl, o čem hovoří. Jiný autor (A Zemánek, 1938) přistupuje k tomuto problému zcela pragmaticky: „Učitelovo vzdělání a praxe stály stát veliký náklad. Je tedy učitel také určitou hodnotou a nepřejeme si, aby zchátral."( Hledaly se tedy cesty, jak udržet na malých obcích školy a zároveň dostát požadavku jednotných osnov. Jedním z možných řešení se jevilo přeřazování nejvyšších ročníků do plně organizovaných škol nebo spojování ročníků ve školách sousedních obcí.


V roce 1960 byl vydán nový školský zákon. Učební plán, který z něho vycházel, byl mnohem náročnější a práce učitelů venkovských škol se opět ztížila. Zesílily snahy, které byly patrné už po válce, zrušit málotřídní školy všude tam, kde je to možné. V první řadě se rušení mělo týkat jednotřídek. Měly vznikat plně organizované moderní školy ve střediskových obcích. Vzhledem k vysokému počtu malých obcí, problémy s dojížděním, se stravováním, s mimoškolní péčí o dojíždějící žáky, díky nízké porodnosti a v neposlední řadě z finančních důvodů, nemohly plánované změny proběhnout příliš rychle. Ještě v roce 1970 představovaly jednotřídky zhruba 28 % z celkového počtu základních škol. Značná část z těchto škol měla udělenu výjimku z počtu žáků, tj. počet žáků byl nižší než 20.


V roce 1971 vešla v platnost tzv. středisková sídelní soustava. Prakticky znamenala, velice stručně řečeno, rozvoj větších obcí na úkor malých. Uplatňování této politiky v praxi znamenalo hromadné rušení malých venkovských škol. Zatímco ve školním roce 1970-71 představovaly jednotřídní školy, jak jsem už výše uvedla, asi 28% z celkového počtu základních škol, o deset let později to již byla pouhá 4%. Počet dvoutřídních škol za stejné období mírně vzrostl.


Po roce 1989 došlo v mnoha obcích k obnově málotřídních škol. Venkovští obyvatelé vnímali tehdy obnovení místní školy často jako projev svobody, vítězství nad totalitou, jako možnost navázat na staré tradice.

Autor: Světlana Vacková

Kontakt:

+ 420 466 930 380